aneb s konzumní společností vzhůru do náruče nicoty

Co je to vůbec zač, ten Bůh?

Co je Bůh a jeho či její vztah k nám, proč jsme tady a jaká je naše úloha v tomto světě – všechny tyto otázky jsou zřejmě stejně staré jako lidstvo samo. Kladla jsem si je již od dětství a celý život se pokoušela najít odpovědi. Hledala jsem je v různých filozofických, vědeckých a náboženských systémech, avšak žádný z nich mi nedokázal nabídnout uspokojující vysvětlení.

Okamžik, kdy se mi odpovědi začaly rýsovat, překvapivě nadešel v důsledku intenzivního studia moderní fyziky. Do té doby jsem byla zarytým ateistou odchovaným materialistickým pseudo-vědeckým komunismem bývalého totalitního režimu. Náhle jsem si uvědomila, že principy fyziky elementárních částic vůbec nevylučují existenci Boha, ba naopak – mohou vést přímo k opačnému pohledu.

V této úvaze bych se s vámi chtěla podělit o své závěry ve výše zmíněných otázkách. Nepředstírám, že jsem odhalila nějakou jedinečnou, absolutní pravdu – následující slova jsou pouze výsledkem mého celoživotního hledání a reflexí.

Bůh, kterého já nazývám Bytostí, podle mne nebude bytostí ve smyslu entity neboli jakési jsoucnosti, jež by běžně zasahovala do běhu lidských záležitostí, a obávám se, že ani není bytostí motivovanou zájmem o jednotlivé lidské osudy.

Domnívám se, že Bůh stvořil vesmír a nás v něm za určitým účelem, z určitého důvodu, a proto se také tento vesmír zdá z fyzikálního hlediska jakoby nám šitý na míru. Myslím si totiž, že nás potřebuje ke své existenci nebo reprodukci, a my přitom hrajeme úlohu jakéhosi prostředníka či nástroje.

Pokud Bůh kdy zasahuje do lidských záležitostí, pak by tomu snad mohlo být jen ve smyslu zachování správného směru ve vývoji lidstva, potřebného k dosažení jeho/ jejích cílů. Avšak i o této hypotéze bych si dovolila pochybovat, protože mám za to, že Bůh spíš ponechává věcem volný průběh, jelikož pokud se mu nějaký pokus nepodaří, klidně provede další – vždyť dlí mimo čas a prostor, takže nemá kam pospíchat. Bůh netrpělivostí zcela určitě netrpí.

Co tedy vesmír vyrábí?

Pokud se vesmír periodicky roztahuje a smršťuje, což by se dnes díky novým poznatkům o záhadě chybějící hmoty mohlo považovat za pravděpodobné, pak bychom měli hledat důvod, proč tomu tak je.

Za jakým účelem a s jakým záměrem k tomu dochází? Vznikne vesmír, vznikne život, a pak je vše bez skrupulí zničeno. Začne to nekonečně malou částicí hmoty, jakýmsi nekonečně hmotným a zároveň nepatrným zárodkem, který náhle ve Velkém třesku expanduje ve vesmír. Opačným procesem se pak po nějakých 17ti či více miliardách let zase smrští do původní formy a velikosti.

Takže nula od nuly pojde a v oblasti materiálního světa nedochází k žádnému přírůstku ani úbytku. Je tedy třeba hledat ve světě duchovním.

Když člověk umírá, oddělí se duše od jeho těla (alespoň někteří lidé, včetně mě tomu věří). Obecně se má za to, že duše nemá materiální podstatu, proto bude asi nemožné vůbec někdy dokázat její existenci nám známými vědeckými metodami.

Naše psýché je mostem, který umožňuje spojení mezi duší a materiálním světem a v určitých stavech vědomí je nám i mostem přímo k Bohu. Duše by tedy měla být schopna existence, aniž by se na ni vztahovala fyzikální omezení našeho vesmíru.

To by však znamenalo, že potom se může jednat právě o ten důležitý produkt, kvůli němuž dochází k periodickému vzniku a zániku vesmíru. K čemu je ale duše tak důležitá, tak potřebná a pro koho, pro co?

Jsme snad nějaká líheň nebo čerpací stanice?

Podle orientální víry v reinkarnaci bychom se měli z nižších forem života převtělovat ve formy vyšší až k člověku. V této podobě pak můžeme dosáhnout stavu osvícení – nirvány, v němž dojde ke splynutí naší duše s Bohem (ačkoliv se někdy může stát, že dojde k degeneraci, k návratu k nižší formě, pokud rozvoj naší duše příliš zanedbáme a zatížíme tak naši karmu).

Chápu to tak, že všechny duše jsou projekcí Boha v našem vesmíru. My všichni jsme součástí Jednoho – sice jako individuální lidské bytosti, ale patřící k sobě – podobně jako k sobě patří listy jednoho stromu. Život nám dává příležitost k duchovnímu růstu – k tomu, abychom se stali lepším, duchovně vyspělým člověkem.

Domnívám se, že až většina duší projde tímto procesem zrání či kultivace, důvod k existenci našeho vesmíru pomine.

Jako jedno z možných vysvětlení potřeby takového procesu vidím, že souhrn osvícených duší ze Země pak splyne v úplně novou Bytost a vytvoří nového Boha (možná spolu s ostatními dušemi, které podobným vývojem prošly v jiných koncích vesmíru).

Možná, že se tak reprodukuje tato prvotní Bytost existující mimo náš čas a prostor, jejímž výplodem je náš vesmír. Vytvoří vesmír, v němž se rozvine život až k formě inteligentní bytosti, která má schopnost v sobě rozvíjet duši.

Ve chvíli, kdy souhrn osvícených (zkultivovaných) duší v daném vesmíru dosáhne kritického počtu potřebného k vytvoření nové Bytosti, zrodí se nový Bůh, dotyčný vesmír zanikne a neosvícené, nespotřebované duše se opět stanou součástí staré Bytosti.

Jiná možnost by mohla být, že tato Bytost je pouze jedna jediná a tímto způsobem získává energii pro svoji existenci.

Pro nás však není opravdu podstatné, k čemu je tato energie určená. Pro lidstvo je důležité, že ji náš Stvořitel vůbec potřebuje, a to nejen proto, že bychom tím mohl vysvětlit důvod cyklického charakteru našeho vesmíru.

A co my s tím máme co dělat?

Můžeme jen hádat, kolik vesmírů by tato Bytost musela stvořit, aby se jí povedlo uspokojit své potřeby. Logicky však z toho plyne další pro nás důležitá otázka – je právě náš vesmír předurčený k tomu, aby dal život novému Bohu či mu dal sílu k další existenci? Nebo bude jen jedním z řady předčasně ukončených, neúspěšných pokusů?

Té Bytosti/ Bohu je to myslím celkem jedno, je trpělivá a věčná ve svém nekonečném a nedefinovaném čase. Je jen na nás, jestli budeme pečovat o náš duchovní vývoj a naplníme smysl naší existence, nebo budeme dál zhovadile pokračovat v hromadění materiálních statků, ničení přírody a duchovního dědictví lidstva až do chvíle, kdy díky nám samým dojde ke konečné zkáze.

Možná, že je dobře, že se lidstvo nevědomky vydalo na tu nesprávnou, materialistickou cestu. Je totiž naděje, že až jednou dostatečně vyspěje, tak pochopí, že musí směřovat jinam. A pak se vědomě, byť za cenu velkých obětí, lidstvo vydá na cestu správnou. Doufejme, že tentokrát se zvýšenou ostražitostí při jejím zachovávání. Ovšem za předpokladu, že se dříve samo zcela nezničí.

Bushka Bryndová – úvahy o životě, duši, stvoření a smyslu naší existence, březen 2009

Jen tak mne napadlo

Stádo hvězd se rozuteklo
po sametově modré kupoli.
Pod bdělým okem měsíce pastýře
se složily do zářivých znamení.

Noc je ještě mladá, dychtivá
a poslední ozvěna sluneční záře
v temnotách teprve
loudavě zhasíná.

Ulicemi Prahy chodím
a dech se ve mně tají touhou
při pohledu na skvící se krásu
vůkol i nad mou hlavou.

Lidé, co spěchají za štěstím,
tu nebeskou krásu nevidí.
Chodí s hlavou sklopenou,
jejich oči k obloze nehledí.

Přemítám o jejich slepotě
a k nebesům se obracím:

„Řekněte mi, hvězdičky,
co je tím pravým bohatstvím?“

Hvězdy se pýřivě zatřpytí,
ale s cinkáním jásavě odpoví:

„Nejsou to auta ani vily, či vysoký plat.“

“Není to světská moc, ale o pokoru musíte stát.“

“Pokoru před tím, co vás přesahuje,
co je více než dokážou největší z vás.“

“Jen takové bohatství je pro člověka,
jen tak mu bude štěstí přát!“

Bohatí jsme, když umíme
vnímat prostou krásu světa.
Jen tak v něm budeme šťastni,
to je to bohatství, které nás čeká.

Vždyť nelze s pravým štěstím
nijak výhodně kšeftovat,
až v konečném součtu rovnice
života je možno něco málo vydělat.

Odměnou je pro člověka,
jehož dojme prostá krása.
Štěstí se však vyhne lidem,
pro něž honba za mamonem
je jediná žádoucí spása.

Jen uvaž, co je pravá krása,
uvaž, co je pravá sláva.

Nekoupíš je na úvěr,
nejsou nikde na prodej!

BUSHKA©2009