Pree, 7. dubna 2005

http://www.hemp.cz/clanek.php?cid=196

Na našem i zahraničním internetu je možno vyhledat návody, jak si venku na sluníčku vypěstovat hezké kytky konopí, které nám na podzim dopřejí mnoho zážitků, a to jak s přáteli, tak i o samotě. Každý pěstitel má svůj způsob, mnozí ho i úzkostlivě tají. Recept, který zde popíšu, je založen na mé osobní zkušenosti. Jde o pěstování s co nejmenším použitím syntetické chemie. Pokud tedy vaše rostliny nenapadnou škůdci, tak v drogerii vůbec nemusíte utrácet.

Základem úspěchu je výběr dobrého místa. Hledejte taková zákoutí, kde co nejvíce svítí slunce, pokud možno po celý den. Doporučovány jsou jižní svahy v členitém terénu, v blízkosti vody ( nechcete se přece tahat s těžkou zálivkou ). Taky by místa měla být co nejméně vidět z okolí. Jak z důvodu možné krádeže úrody, tak z kvůli zabavení úrody nějakou aktivní represivní složkou našeho státu. Bohužel je v České republice pěstování konopí i pro vlastní potřebu stále klasifikováno jako trestný čin. Nejlepší je ovšem pěstovat kytičky doma na zahradě nebo na dvorku či za vysokou zdí, kam není z venčí vidět a kde jsou pod stálým dohledem zainteresované osoby. Z vlastní zkušenosti nedoporučuji místa v lese, kde je půda příliš kyselá. To ovšem neznamená, že konopí v lese neroste. Znám několik lidí, kteří se zabývají pěstováním v jehličnatých lesních lokalitách. Takové pěstování ovšem vyžaduje značné znalosti a zkušenosti, a je tedy pro začátečníka nevhodné.

Pokud už máte vyhlédnuté vhodné místo, můžete začít připravovat půdu. No, a na to je nejlepší čas právě v těchto dnech. Postupovat musí každý individuálně podle toho, kde se jeho políčko nachází. Následující příprava půdy pro pěstování je vhodná spíše pro lokality s horší zeminou. V případě, že sázíte do kvalitní půdy, stačí místo prostě porýt rýčem, rozbít větší hroudy zeminy a políčko uhrabat. Tímto zkypříte půdu a věřím tomu, že se vašim rostlinám povede dobře. V případě horšího podkladu radím vykopat po celé ploše sadby jámu cca 30 centimetrů do hloubky. Na dno potom rozprostřít asi sedmi až deseti centimetrovou vrstvu rozmělněného kravského hnoje. V praxi jsem vyzkoušel i kuřince, které ovšem nejsou asi tak bohaté na dusík, a proto je jich potřeba použít větší množství. Hnůj zasypte vrstvou písku asi 3 centimetry a následně vše zahrňte původní zeminou a důkladně udusejte. Zbylou hlínu sbalte sebou domů, protože se vám bude hodit pro přípravu sazenic. Nakonec políčko zalijeme vodou a necháme tři týdny až měsíc odpočinout. Hnůj v tomto období začne pracovat a uvolní potřebné živiny do okolní půdy. Důrazně varuji před sázením rostlin do takto čerstvě upraveného podkladu. Pro sazenice by to mohl být šok a nemusely by přežít.

V období, kdy bude políčko zpracovávat dusík z hnoje, si doma předpěstujeme sazeničky. Někteří pěstitelé sazenice nepoužívají a semena vysévají přímo do připravené zeminy. Toto je ovšem dosti riskantní, protože ne všechna semena jsou natolik silná, aby se ujala. Předpěstování nám zaručí možnost výběru těch nejsilnějších jedinců pro venkovní pěstování. Jako nejlepší nádoby pro sazenice se mi osvědčily kelímky od jogurtu, a to jak z hlediska finančního, tak z hlediska manipulace. Na jeden „květináček“ budeme potřebovat dva kelímky. Do horního, ve kterém bude následně zemina, zespoda prorazíme několik malých otvorů. Dělá se to proto, aby při zálivce mohla přebytečná voda v pohodě odtékat a zemina nebyla příliš mokrá. Abychom vytvořili mezi nádobami místo, vložíme do neperforovaného spodního kelímku menší kamínek, popřípadě kousek nějakého dřeva a až poté kelímek s otvory.

Teď si budeme muset vytvořit substrát pro sazenice. Smícháme dva díly hlíny z políčka se dvěma díly čistého písku a jedním dílem substrátu pro pokojové rostliny, který lze koupit kdekoli v zahradnických potřebách, popřípadě v některém z hypermarketů. Důkladně vše dohromady promícháme a můžeme začít plnit jogurtové květináčky tak do čtyřech pětin výšky. Substrát pečlivě udusáme. Tímto máme připraveno vše, abychom mohli začít samotný výsev naklíčených konopných semen.

O tom, jakým způsobem je nejlepší nechávat semena klíčit, probíhají mezi lidmi, co konopí pěstují, velice živé diskuze. Někteří nechávají semena nakličovat v teplem sterilizovaném písku, někteří v čisté vodě. Já užívám tradiční praxi s papírovým ubrouskem a podšálkem od hrníčku. Dříve se používala vata, tu ovšem tvoří drobná vlákna, která při manipulaci s naklíčeným semenem mohou poškodit klíček. Papírový ubrousek rozstřihneme na půlky, tak aby nám vznikl obdélník, který přehneme do tvaru čtverce. Ten pak namočíme do vody, aby úplně nasákl, a vložíme na připravený podšálek nebo misku. Na tento vlhký „polštářek“ umístíme semena. Od každé odrůdy konopí vypadají semínka jinak. Je rozšířený mýtus, že semena mají být co nejvíce tmavá, tygrovaná, o velikosti pěti milimetrů. Ano, některé odrůdy mají opravdu taková semínka, ale můžeme se setkat i s malými semeny velikosti tří milimetrů a šedé barvy. Kvalitu poznáme až po naklíčení, podle toho kolik se jich bude mít k životu.

Klíčení probíhá individuálně podle teploty prostředí a odrůdy. Pro většinu outdoorových (venkovních) modelů trvá někde mezi 30–50 hodinami. Toto ovšem nejsou čísla, která by byla závazná, a proto je potřeba klíčení stále sledovat. Důrazně upozorňuji na nutnost udržování stálé vlhkosti. Papírový ubrousek musí být po dobu klíčení stále vlhký a nesmíte jej nechat vyschnout. To by pak semena zaschla a zhynula. Jakmile semínko praskne a ukáže se klíček, ustřihneme kousek tvrdého kartónu a pomocí této jednoduché pomůcky semínko přemístíme do připraveného sazenicového květináčku tak, že do hlíny vytvoříme dolíček cca 1 centimetr hluboký a semínko do něj zasadíme. Potom už jen zahrneme zeminou a opatrně zalijeme. Upozorňuji, že semeno pouze zahrneme. Hlínu nad semenem netlačíme. Tímto bychom mohli základ budoucí rostliny poškodit. Jako zálivku používáme odstátou vodu. Ve velkých městech, kde nemá voda příliš dobrou kvalitu a obsahuje nežádoucí chemické látky jako chlór etc., je dobré odstátou vodu ještě prokysličit. Nejjednodušším způsobem je do nádoby k tomu určené zavést hadici provzdušňovače, který koupíte v kterékoli prodejně akvaristických potřeb. Je to ten přístroj, který akvarijním rybičkám dělá takové ty hezké bublinky. Chlór a jiné nežádoucí látky velice rychle vyprchají a voda je pak použitelná.

Květináčky postavíme na slunečné místo za okno a již jen čekáme na to, až se nám vyklubou na svět miminka.

V květináčích udržujeme stálou vlhkost. Obecně platí, že zemina musí být vlhká, ovšem ne mokrá. Je vhodné taky kytičky kropit mechanickým rozprašovačem. Pokud budeme rostlinky přelévat, mohly by nám začít plesnivět a to by nebylo dobře. Zemina, kterou máme namíchanou pro sazeničky, je uzpůsobena hlavně pro rozvoj kořenového systému mladých rostlin. Nečekejme tedy, že nám konopí v této fázi poroste do výšky. Na to bude mít dostatek času až venku. V období, kdy sazenička vytvoří páté patro lístků, vrcholek rostlinky ustřihneme. Na místech, kde je teď nevrchnější patro listů, se nám vytvoří vidlička, a z jednoho ustřihnutého vrcholku budou během několika dnů dva. To už ale bude pomalu čas sazeničky přesadit ven.

O přesazování, zastřihávání a větvení si povíme zase v příštím díle, kdy tyto činnosti začnou být aktuální.

Přeji Vám mnoho pěstitelských úspěchů v sezóně 2005.

ČLÁNEK BC. DAVIDA BARÁNKA, STUDENTA FSV UK

 David tento článek napsal poté, co jsme v roce 2001 společně navštívili přednášku profesora Zeillingera na Akademii věd.

Kvantová teorie popisuje svět neskutečně přesného řádu, ať už se jedná o elementární částice stotisíckrát menší než atom nebo o elektrický proud v supravodivých prstencích stomiliónkrát větších. Nejzákladnější vlastností je tzv. kvantizace: poznatek, že energie, rotace (spin) a další kvantity se vyskytují pouze v nespojitých (diskrétních) krocích v toku času (ach ten západní pohled). Další záhadou je pravděpodobnostní charakter tohoto jemněhmotného světa, jistě naprosto v rozporu s konvenčně popisovanou „objektivní“ neměnnou realitou všeobecně přijímané newtonovské fyziky. V kvantovém i běžně nazíraném světě si nikdy nemůžeme být jisti, pouze s nějakou pravděpodobností můžeme předvídat výskyt částice či jevu v časoprostoru. Aby toho nebylo málo, přistupuje k výše uvedenému ještě tzv. vlastnost spřaženosti – vlastnost dvou kvantových objektů či procesů býti nezávisle na prostoru silně a hluboce propojen (napojen, spojen, neoddělen ) a konečně princip superpozice: objekt může být zároveň jak tady tak tam, proud může v prstenci téci současně proti i po směru hodinových ručiček, kočka může být psem a pes kočkou, dokud se nepřesvědčíme měřením.

Fyzikové tak zneklidněně odvozují jednu filosofickou interpretaci za druhou: Kodaňská škola tvrdí, že výsledek experimentu může být odhalen jen tehdy, když kvantový systém inter-reaguje s laboratorní makro-aparaturou eliminující všechny vlivy až na jeden. Interpretace založená na teorii mnoha vesmírů zase trvá na vysvětlení, že výstup pokusu se objevuje současně v několika paralelních vesmírech, ale vzhledem k tomu, že naše měřidla zaujímají pouze jeden z nich, vnímáme jen jeden výsledek. A pokud dáváte přednost nejfrekventovanější, vlnové teorii, představte si, že každé částici je přiřazena nedetekovatelná „pilotní“ vlna řídící její pohyb po dokonale určitelné dráze. Dohromady existuje přes osm sofistikovaných teorií od vážených vědců, což způsobuje, že ani jedna není přesvědčující. (Slyšeli jste někdy o jin a jang? A o teorii spřaženosti? Rozšiřte si vědomí a čtěte dál!)

Zeilinger správně namítá, že než skutečně porozumíme kvantové teorii, musíme ji spojit s tím, co doposud víme a cítíme. Problém je v absenci základního principu této vědy. Vezměme například takovou termodynamiku: stačí dva axiomy – zákon zachování energie (o neexistenci perpetum mobile) a princip toku tepla směrem k chladnějším objektům. Když bylo slůvko energie vymyšleno, aby matematicky vyjádřilo zákonitosti vědy o šíření tepla, zdálo se podivným a těžko uchopitelným. Ve skutečnosti ani dnes nevíme, co energie vskutku je, slovo energie se přesto stalo srozumitelným termínem každodenní konverzace či třebas vládní politiky.

Speciální teorie relativity stojí také na dvou pilířích: na inercialitě (rámci) systému – „v uhánějícím mezikontinetálním letadle nemáte ponětí, jak rychle letíte“ – a na absolutní rychlosti světla – „rychlost světla z tohoto letadla je stejná jako z lodi plující po hladině Atlantiku“. Přestože je druhý předpoklad ne zrovna intuitivní, není těžké ho pochopit, resp. se přesvědčit na základě provedených experimentů. Všeobecná teorie relativity, tj. Einsteinova teorie gravitace, je založena na myšlence, že osoba padající volným pádem necítí svou hmotnost, tedy žádnou tíži, hmotnost tedy souvisí s rychlostí, tedy absolutní hmotnost v podobě energie s absolutní rychlostí světla. Nedává pochopitelně odpověď na otázku, jaké povahy je ta absolutní energie (obecná gravitace) či světlo. Stav beztíže se dá ovšem zakusit jen subjektivně (ad absurdum všechno), a tak je tedy vlastně obecná gravitace vírou v něco takového, jako je „všeobecná gravitace“, v skutku vlastně jen onou Vírou směřující individuum na Cestě k Poznání (přirozenou zvědavostí), kdy nakonec Prostor, Čas a Světlo splynou s individuem v Jedno, kapka ukápne zpět do moře, dojde k Osvícení bytosti nebo k dalšímu z nekonečných Velkých třesků.)

Zeilinger tedy navrhuje, aby i kvantová mechanika byla vystavěna stejným způsobem zavedením termínů, jež nepotřebují žádnou diskutabilní filosofii. Možná nepřekvapuje užití výrazů z oboru informaciologie. Žijeme ve věku informací, na nichž je založeno prakticky celé naše termitiště, ačkoliv doposud se koncept informace zatím nenápadně vznášel na pokraji fyziky.

Informace představuje abstraktní pomíjející myšlenku (informacion – jednotka informace s rigorózním vědeckým popisem vytvořeným na základě empiricky odpozorovaného způsobu chování a vlastností šíření). Udiveně jsme svědky, jak západní věda nevědomky, doslova „znovu objevuje Ameriku“, zatímco slepá víra „stádečka“ založená na jediném životě a „lineární“ realitě v praxi konzumuje poslední zbytky „přirozeného“ na naší milované Zemičce. Je už dávno duchem východní filosofie zjeveno, že vlastně nic neexistuje kromě nekonečné všudypřítomné rotace dvou prasil jin a jang není tanečníků, je jen nekonečný tanec. Použití čisté abstrakce fyziky na této (těžce představitelné) imaginární úrovni kvantového světa současně s „vyhýbáním se filosofování“ je do nebe volající ironií, co jiné než abstrakci se dá použít na samém „dně“ konvenčně vnímatelné části našeho vesmíru, kde byly „objeveny“ nevyskytující se konkrétní objekty, jejich „objektivní“ vztahy a s neurčitostí předpověditelné „objektivní“ stavy.

„Člověk západní“ konečně nutně odčiňuje tento metafyzický krok stranou od konkrétního zpět směrem k abstraktnímu. Je to logický krok a selhání filosofických základů současné doby. Můžeme si tak koupit knihu „Bůh chce, abyste byli bohatí“ doporučenou v časopise Euro, magazínu o chtění, tj. dost možná sarkasticky řečeno o umělém (antropogenním) všeobecném gravitačním poli peněz, jež se místo poznání povahy toho pravého podařilo vytvořit – Newton se o povaze gravitace odmítl vyjádřit – či řekněme o objektu ega jako produktu novověkého subjekt-objekového paradigmatu a puritánské funkční morálky, nahrazující renesanční nauku o analogii a koncept mikrokosmu-makrokosmu.

Je jen megaironií osudu a terraješitností euroamerické civilizace, že „si na to musí přijít sama“, že za to, že neprohlédne tyto s prominutím teistické kecy (Bůh chce, aby …) odvracející víru ven a nutně ji venku objektivně definující jako spásu pro všechny (příslibem) od někdy na věčné časy, způsobující obrovské utrpení individua zapříčiněné pouze nejrozšířenějším špatným konceptem reality a nepochopenou morálkou (miluj a buď milován), zdánlivým západním výkladem „jedinečné“ evoluce lidské civilizace nabírající stále děsivější prapodivnou podobu projektovanou do našich myslí stále a stále kvalitněji bálem celebrit před padesátihertzovým oltářem o všeobecné gravitaci a s žebříkem „vzhůru do pekel“. Ať už se nám subjektivně jeví Systém jakkoliv, lisujeme se samozřejmě sami svou vlastní ozvěnou, obklopujeme se zdáním – toto jsme my, toto jsem já. Akce, reakce. Když už i kvantová mechanika potvrzuje, že není nic jen jedna základní myšlenka, bit, že není „zde“ ani „tam“, není „teď“, existuje také zdání „bude“ a lpění na „bylo“, trvání na já-minulost, na já-zrak, na já-počitek, na hají, papu, kaku a sexu pod Sluníčkem. Není v pravdě co vlastnit, za co bojovat, na co být hrdý, pro co Žít, vyjma této moudré soustředěnosti Mysli umožňující neustálé Pravé jednání plynoucí z vlastního vyčištěného srdce v podobě nepodmíněné tedy čisté Lásky ke všemu existujícímu včetně Babylonu, v níž výhradně spočívá Osvobození. Buďte silní, stateční a na sebe spravedliví, vše ostatní je cesta do otroctví a setrvávání v omylu!

To, čemu říkáme realita, vzniká až poté z otázky „co to je realita“ a z odpovědi, kterou dostáváme (zdání kauzality při podlehnutí klamu času). Atom informace je bit. Experiment je otázkou přírodě (přirozenosti) a dá se vždy rozložit na elementární ano-ne otázky. Zeilingerův konceptuální skok spočívá ve ztotožnění bitů se stavebními kameny materiálního světa, jež nazývá elementárními systémy, přičemž elementárním systémem je rotace (spin) elektronu. (A je to tu! Jen kdyby netrval na zhmotnění do podoby elektronu – ach jo, kdo jim to řekne, že jsme všichni jenom spin.)

Spin částice má podle měření výhradně stavy „nahoru“ nebo „dolů“. Můžete si samozřejmě zvolit jakoukoliv osu, ale jakmile tak provedete, výsledkem mohou být pouze tyto hodnoty. Je to jako permanentně roztočená káča, o které můžete zjistit pouze směr rotace. Ať už se na ni díváte přímo či do naprosto čistého ideálního zrcadla, nedozvíte se nic kromě toho, že se může točit dvěma směry. Tyto stavy se dají označit ano/ne či moderně 1/0.

Změříme-li spin elektronu řekněme podél vertikální osy (pojmenujme ji „z“), zjistíme například, že ukazuje nahoru (elektron obíhá různě zmateně po povrchu koule – sféře – takže ať se podíváme odkudkoliv, promítne se jeho pohyb na kružnici po které obíhá dvěma směry. Jestli si to dobře pamatuju, přiložíme-li ruku jako když stopujeme tak, aby zahnuté prsty ukazovaly směr oběhu, palec pak ukazuje směr spinu – vektor oběhu). Protože byl potřeba jen jeden bit informace k tomuto konstatování, na ostatní dvě horizontální osy „x“ a „y“ nám nezbývá žádný bit, abychom předpověděli spin. Ten může být tedy zcela náhodný. Když pak přeměříme spin některé zbývající osy, výsledek je fifty-fifty pravděpodobnost obou směrů – čirá náhoda nezávisle u obou zbývajících os! Této fundamentální nahodilosti se říká Heisenbergův princip nejistoty.

Zeilinger svůj systém dále rozšiřuje tvrzením, že N systémů obsahuje N bitů informace. Toho je potřeba k pochopení spřaženosti dvou elektronů – jejich spiny nejdou popsat jeden bez druhého. Dva bity informace pro tento pár znamenají například „spin osy z je paralelní“ a „spin osy y anti-paralelní“. To ale pořád nic neříká o směru spinu jednoho elektronu. Změříme-li pak tedy v tomto příkladě spin prvního elektronu podél osy z, okamžitě je spin druhého elektronu osy z paralelní (stejný), a to nezávisle na prostoru a čase!!! Tento pokus se uskutečnil na vzdálenost 360ti metrů a pracuje se na několika kilometrech.

S využitím spřaženosti dvou elektronů Zeilingerův tým sestrojil systém s dokonalou enkrypcí (až na lidský faktor, že ano). Z jednoho koherentního zdroje se vysílají elektrony v páru, každý ale jiným směrem. Náhodně se vygeneruje libovolný klíč a ten se přičte ke každému bitu zprávy. Jakmile Bob analyzuje proud elektronů a zjistí spin některé osy, uloží si tuto informaci. V ten samý okamžik Bobovy analýzy, Alice na svém detektoru uvidí spin svého spřaženého proudu. Skrz standardní počítačovou síť se poté pošlou oběma informace o přesném okamžiku (nanosekundy) analýzy každého bitu zprávy (a každé osy). Po určení osy je nutné výsledek případně invertovat, aby se zjistilo, zda-li jednička byla použita pro paralelní či antiparalelní spřaženost a respektive. Nakonec si oba vyberou z malé předpřipravené sub-sady náhodných klíčů o velké délce, aby zjistili který z nich byl použit a eliminovali chybky v přenosu (tak 5 %) a zjistili celou zprávu (jsme na poli pravděpodobnosti). Výhodou je, že jakmile by někdo chtěl analyzovat jeden z paprsků, systém začne produkovat naprosto náhodné bity, zastíněním by se zrušila spřaženost. V jistém smyslu je tak klíč ke zprávě bez zpoždění teleportován.

Takový systém, všeobecnější, než by se zdálo, popisuje všechny doposud známé kvantum-mechanické experimenty. Zeilinger se otázce „co je to elementární systém?“ vyhýbá a místo toho se ptá „co může být o elementárním systému řečeno?“. A odpovídá „elementární systém nese jen jeden bit informace“. (Bravo!)

Zní to neškodně, ale důsledky jsou dech-beroucí. Za prve se zdá, že celý svět je kvantován (kvantizace: žádné dva jevy nemohou nastat současně). To by ovšem byl vesmír jeden jediný světelně rychlý DSP čip vašeho CD přehrávače s constant bit-rate, chroustající každičkou událost bit po bitu. To je stejná myšlenková konstrukce. K tomuto mylnému závěru lze dojít, chceme-li si nevědomky ponechal brýle mámení „exaktní vědy“. Podobným demagogiím nesmíme podlehnout! Zeilinger správně vyvozuje, že svět se zdá kvantizován, protože informace o něm je kvantizována v čase. Ani pokud bude existovat lidským mozkem vynalezený a hlavně vnímatelný přístroj, který by v nadsvětelném okamžiku vše změřil současně, zároveň v momentu „předtím“ by ještě výsledek v nadsvětelném okamžiku vyplivnul a člověk by si ho v prvním z těchto tří okamžiků uvědomil „předem“, byl by v ten okamžik buď spálen zkratem vlastního biohardwaru-ega nebo osvícen bleskem, záleží jaký spin by si „vybral“.

Není rychlost, jen rytmus, puls, míček skáče v míčku. A až ten stroj bude vynalezen, byl by to přístroj na osvícení nebo umrtvení, individuální přepínač. Je klidně možné, že si To na sebe vymyslíme až tak „virtuálně“, že by mohl člověk vnímat nadsvětelné okamžiky a cestovat v čase. Zatím To stále čas žere něčím silně nepříjemným, na hony daleko od Nirvány, takže za „pravděpodobnou kvalitu“ tohoto vědeckého přístroje se neručí. Spíše jen Babylon zmatení roste. Mobilizace. Nikdo si není jistej. Pokryto. Paegas Go’es to Oscar! Možná to bude jen dokonalý urychlovač vytvářející neškodnou iluzi se schránkou pro tělo. Na druhou stranu já jsem úplně blbej a nejde mi věřit.

Možná, že za použití neurochirurgie tak za 50 let bude opravdu na Zemi vymyšlen simulátor, jakási zajímavá iluze odlesku, kapsy světla, rozptýlená mobilní propast do tmy, přístrojem lokalizovatelný mobilní kousek antihmoty pro osobní připojení na síť; možná nás osvobozující, možná existující prostě v konkrétní budově někde v zábavním centru formou full-motion E-TVprogramTM poskytovatele obsahu šířící signál po sdílené celulární síti sítí i s ostatními umělými „žijícími“ AI-programy

Snad jako dobrá věc, prostředek k přežití času v hibernaci, než přejde „klimaticky“ nevhodná doba pro člověka na Zemi. Snad jako zatraceně zlá věc, beroucí nakonec vše. Nicméně na konečnou technologii tohoto virtuálního matrixu si budeme muset počkat. Může jít o biblického Strážce tmy, třeba na bázi anti-hmotového urychlovače, nanokrystalických emulzních systémů umělé inteligence, naklonované vlastní kryoschránky či skafandru s vnějším servisem a s neuronem napíchnutým počítačem s piko-technologií, která by v této supra- mikro- nano- piko- ultra- high biologické úrovni vysílala highest- program v dnešním smyslu slova- hmotné tělo (či snad opravdu umožňovala pobyt v dalších neprozkoumaných sektorech/ realitách našeho vesmíru), nebo třeba v podobě aplikace uměle sekvencovaných virů se speciální detekční funkcí molekul zúčastňujících se chemických procesů v buňce infikujících konkrétní neurony v individuálním mozku, umělý vlnově řízený na dálku s totálně projektujícími se hotovými útvary myšlenek „v kterémkoliv čase/ dimenzi“ do příslušných oblastí mozku.

Ne, ne, ne. To se jen bortí náš západní pohled na svět v důsledku šířících se negativních rušivých rezonancí a počitků v ulicích civilizovaného Babylonu. Dnes je tedy stále jasné, že vše se děje synchronně v jediném Super-Teď a čas je náš biologický prohlédnutelný sebeklam či, pokud jsme technooptimisté, dočasné omezení, jež se nutně stane tím omezením, pastičkou, bude-li vynalezena, tvrdím. Věřím, že ať už existuje nebo si usmyslíme vyrobit jakékoliv zařízení, zaznamenávající svůj výsledek a předávající našim biologickým smyslům ve zdání „před“, ego- sami- sebe usvědčující v omylu a časově poté uvědomen jako úsudek, bude maximálně fungovat zase jen v Teď a bude stále platit, že osvícení zůstanou Osvícení, a zbloudilci budou dále bloudit, naše Cesty budou nepřerušeny.

A realita odpovídá: „Na-Štěstí“ lze smysly vyřadit ze hry a dojít při dobré přípravě k Pravému Osvícení už v tomto životě za podmínky bezbřehého „milování- láska- milování“ a správným užitím silné dávky přirozených „zařízení“ typu psylocibinu, meskalinu, kyseliny lysergové, meditací (neustálou uvědoměle moudrou pozorností během každičké činnosti), Vírou (neutuchající), rozhovorem srdce se srdcem, orgasmem, předáním dharmy a roucha (pikantní způsob, přijde-li za vámi náhodou mnich a sdělí vám, že jste osvíceni), někomu stačí kvalitně zahulit a někdo se narodil na Střeše světa a zvládnul to v osmi. Klíče tedy máte milí psychonauti už teď. Přirozeně fungují a nezapomeňte na nejdůležitější věc, a tj. správný setting, času je stále míň, v dálce to běsní, nikdo tam nesmí, zdá se už jdou- jdou- železným- prutem- pást- naši- krev- ze- Slunce- minulou- a překvapiví budou.